Malování portrétů

Inspirace

Každý umělec, ať už tvoří portréty nebo ukazuje krásu přírody, se musí něčím inspirovat. Barvy objevující se v přírodě, světlo dopadající na tvář portrétovaného či jím pociťované konkrétní emoce jsou jen jednou stranou mince. Druhým je inspirovat se tvorbou nejlepších malířů. Když se ohlédnu do minulosti, směrem k nejslavnějším a nejoceňovanějším umělcům, napadá mě jediné slovní spojení „tradiční malba“. Velmi si vážím například Józefa Chełmońského, představitele realismu. Uměl skvěle ukazovat život na polském venkově malováním žánrových scén a realistických krajin s extrémně atmosférou. Mezi polskými portrétisty mě fascinuje i tvorba Henryka Rodakowského. Ve svých obrazech bravurně spojoval prvky klasicismu s typickým romantismem. Co je na jeho portrétech zvláštní? Kromě precizní kresby a mistrného použití barev mám dojem, že dokázal psychologicky "rozumět" portrétovaných lidí. Abyste to viděli, stačí se alespoň jednou podívat na „Portrait of a Mother“. nebo „Portrét generála Henryka Dembińského“. Když jsem však hovořil o tradiční malbě, nemohl jsem opomenout pravého polského mistra Jana Matejku. Jeho posedlostí byla historie a láska k vlasti, kterou projevoval ve svých obrazech. K historickým faktům měl ale dost volný přístup, protože na své plátno občas umístil člověka, který v dané historické situaci nemohl existovat. Své obrazy vytvořil se skutečně filmovým nádechem – bitevní scény, situace naplněné emocemi a vášní, obrovská škála uměleckého vyjádření. Navzdory skutečné dramatičnosti či dokonce patosu malovaných scén byli lidé v nich vyobrazení mimořádně realistickí. Jeho postavy byly nejen výrazné, ale především nesmírně výrazné a rozhodně ne idealizované. Postupem času se tento vynikající umělec stále více zaměřoval na jednotlivé postavy a snažil se zprostředkovat jejich rozdílné psychologické reakce, což prohlubovalo dramatičnost scén zobrazených na obraze. Inspiruji se však nejen polskými umělci. Nemohla se zde neobjevit postava Leonarda Da Vinciho. Tento představitel italské renesance byl nejen malířem, ale také architektem, filozofem, matematikem, sochařem a vynálezcem. Nicméně právě jeho malířský talent je jeho skutečným poznávacím znamením. Byl skutečným mistrem světla a stínu, říkalo se, že své postavy dokáže naplnit vnitřním životem. Sám tvrdil, že člověk má malovat člověka i jeho duchovní nitro zároveň. Můžete se o tom přesvědčit sami, když se i na okamžik podíváte na záhadný úsměv Mony Lisy. Další umělec, kterého si velmi vážím, se stal skutečným reformátorem evropského malířství. Michelangelo Caravaggio se ve svých obrazech rozhodl zříci krásy lidského těla a jeho idealizace a zaměřil se na čistý realismus. Jeho styl byl vzorem pro barokní malíře. Sám Caravaggio inspiroval i nizozemského malíře Jana Vermeera. Maloval především žánrové výjevy, mistrně využíval hru světla. Paprsky světla jsou stejně hrdinou jeho portrétů jako lidé, kteří jsou tam zobrazeni. Obraz, který mnozí považují za mistrovské dílo, je například 'Dívka s perlovou náušnicí', ale podle mě stojí za vidění i 'Mlékařka'. nebo "Žena v modrých šatech" - mimořádný realismus a hra světla okamžitě upoutá naše oči. Právě tento realismus, tradiční přístup a použití světla a stínu, které dokonale ukáží charakter a emoce portrétovaného, ​​mě inspiruje nejvíce. Právě z těchto prvků se snažím čerpat a používat je ve svých obrazech.